Jak to bylo pohádko?

(08.08.23)

 

Jak to bylo pohádko,

že zrodilo se štěňátko?

Tam za mnohými poli

jela jsem, až nohy bolí.

Navigace zradila mě

malé srdce bylo ve mě.

Povědí mi zralé ovsi,

kudy v Dánsku cesta do vsi?

Zkusím se zeptat ječmene

snad na cestu si vzpomene.

Klea brblá mezi vousy,

ženich v dálce srdce rve si.

Dál stavíme u pšenic,

navigace pořád nic.

Milá paní, je nám líto,

ani tráva nepoví to.

Jedeme dál přes širé pole,

zatím vůbec není holé.

Až na podzim budou strniska,

na která vítr zapíská.

Dojely jsme!! Už jsme za chalupou,

uvnitř mnozí kerni dupou.

A milá Lotte za vraty

vítá nás se svými štěňaty .

 

Někdy člověk míní, osud mění a nebo naopak, co se může zdát jako "náhody - nenáhody", ukáže se nakonec v úplně jiném světle. Takže uvidíme, co nám přinese budoucnost a co k čemu bylo dobré .
Měla-li bych věřit na osud, tak na poslední chvíli jsem chytla dlouho očekávané hárání Kley, a krycí dny vyšly až neuvěřitelně na 8.8., tj. na den, kdy se před 35ti lety (08.08.88) narodila moje první fenka s PP - Bony Stříbrná hvězdička. Kéž nám tedy tento den přinese tolik štěstí, kolik štěstí přinesla Bonie mě .

Protože moje autíčko trošku stávkovalo, nezbývalo než si opět půjčit jiné auto, sbalit se a vyrazit na cestu dalekou, předalekou . Zde bych mohla klidně napsat ... when dreams come true .... slovo dalo slovo a já se mohla vydat opět na krytí do zahraničí, jmenovitě do Dánska, do chovatelské stanice, kam jsem již dlouhé roky chtěla zajet. Bohužel, moje plány buď překazil covid nebo příslušná fenka hárala skrytě, případně zasáhla nějaká další vyšší moc a tak jsem na tuto chvíli čekala skutečně dlouhé, předlouhé roky. Nicméně, mám-li opět věřit na osud, budu doufat, že to tak všechno mělo být, aby to směřovalo k tomuto okamžiku, kdy jsem se mohla vydat za Lotte Thomsen do CHS Nordcairn´s .

Na druhou stranu, snad všechno co mohlo, bylo proti nám. Ale tak to bývá, cesta za štěstím nebývá dlážděná zlatými kameny a jen ten, kdo se proseká trním, může získat ruku princezny . Z počátku vypadala cesta klidně, za Prahou se otevřela cesta na Ústí, širé louky a lány obilí, pohled, který se neomrzí.

Směrem na Lipsko se obloha zatáhla, přidal se silný vítr, až jsem se obávala, že se větrným elektrárnám ulomí lopatky, jak nepříjemně a nárazově fučelo.

A čím víc jsme se blížili severním hranicím Německa, tím více se zatahovalo a tím ostřeji foukalo.

Tentokrát jsem poslechla navigaci, která zatím ještě fungovala a jeli jsme cestou přes Hamburk. Kolony jsme naštěstí nechytili, ale zato jsme chytli pořádný plavák. Opravdu, jako by mě osud zkoušel, co ještě vydržím a zda tu cestu nevzdám. Nevzdala jsem .

Dokonce jsem statečně vydržela i přejezd mostu, který opravdu NEMÁM ráda. Ale tady nepřízeň počasí stála při mě, protože kvůli ostrému nárazovému větru byla rychlost na mostě snížena na 40 km, což se tedy dalo v pohodě přejet .

Aaaa opět hraniční kontroly při vstupu do Dánska. Inu, za ty roky si na kontroly už zvykám, takže ... lehké zpomalení provozu, ale nic zásadního. Ani celníci nás nezastaví .

A další dlouhá cesta vnitrozemím až na sever Dánska. Únava se hlásila ke slovu, ale na zastávkách jsme jí s Kleou rozchodili a za podmračného šera jsme dorazili do motelu.

Protože první krytí bylo naplánované na dnešní večer a netušila jsem, jak dlouho to všechno bude trvat, vyzvedla jsem raději klíče od pokoje předem, abych nakonec nemusela nocovat zmačkaná kdesi v autě . Takže rychlé občerstvení, procházka s Kleou, vybalení nejnutnějších věcí a už jsem zase seděla za volantem a pokračovala dál.

A jak jinak, opět lijavec a nepříjemný vítr. Zrovna jsme se strefili do týdne, kdy v Dánsko přecházela silná, větrná bouře a my jsme poznávali její dozvuky. Nevím, zda mám napsat bohužel, nebo spíš raději bohudík, že jsme poznávali až dozvuky bouře, která ještě před pár dny odnášela střechy a lámala stromy ....

Takže ... asi ti osude opět mohu poděkovat, že jsi mi do cesty sice stavěl překážky, ale jen tak velké, které jsem byla schopná překonat. Jet o týden dřív, nedojela bych.

Motel byl kousek od Lotte, takže za slabou půlhodinku jsme byli na místě. Následovalo vítání, povídání, občerstvení no .. a očekávané krytí . Krytí nebylo přímo ukázkové a pomocnou ruku musela přiložit i Lotte a její manžel Soren. Oběma moc děkuji, bez nich by to vážně nešlo.

Nicméně, hodila už pokročila, my měli za sebou více než 1.100 km a byli jsme patřičně unavení, takže jsme se domluvili na překrytí druhý den a jeli se na hotel vyspat. Spala jsem, jako když mě do postele  hodí . Matrace byla úžasná, takže jsem se ráno probudila krásně odpočatá a po dobré snídani formou bufetu jsme se opět mohli vydat na cestu. Raní krytí bylo pohodovější než večerní, Klea se tvářila spokojeně, takže jsme se rozloučili a vyrazili na cestu zpět. Škoda, že jsme nemohli zůstat déle, ale dnes už vím, že se sem jednou vrátím a nějaký den tu zůstanu. Dánsko je má milovaná a krásná země.

A historie cesty se opakovala, tentokrát v obráceném pořadí ... nejdřív vítr a déšť.

Přejezd přes obří most, tentokrát nás kryl kamion, takže jsem plot a kanál vlastně ani neviděla. Ještě že tak, alespoň jsem nemusela při jízdě zavírat oči .
(povšimněte si rukávu, jak silně foukalo ....)

Směrem k německým hranicím už jen slabé krápání, ale zatažené zamračené mraky.

Nezbytné nákupy v Německu se už nesly v duchu sluníčka (teplo ale tedy nebylo).

Průjezd Hamburkem opět bez kolon a tentokrát i bez deště .

Přes Německo občas pohoda, občas hustý provoz a abychom to neměli úplně bez kolon, tak u Drážďan nehoda a půlhodinku jsme si tam vystáli. Ale tak půlhodinka zdržení za dva dny na cestách ... i to se dalo vydržet . 

no a to už jsme vlastně skoro doma

 

Tak teď už jen doufat, že osud ví co dělá a že čas ukáže ... těším se