Tom ze Severu

 

 

Jak se dostal Tom do Čech? Dobrá otázka - sama vlastně nevím .

Jak jsem psala, s paní Mette Sorum jsme se v září 2012, na trimovacím semináři, bavily mimo jiné i o možnostech zapůjčení chovných psů, jako vítané osvěžení krve zvlášť do lokalit, kde není mnoho chovných zvířat, což znamená, že častý dovoz kvalitních, ale drahých zahraničních psů, není tak úplně reálný.

Nu a než se rok s rokem sešel, měla jsem na emailu fotku roztomilého štěněte s nabídkou od paní Mette .  Doufám že mi rozumíte, jen blázen by takovou nabídku odmítl, zvlášť když se na vás z fotky dívají dvě krásná roztomilá kukadla s neuvěřitelně sladkým obličejíkem .

A aby toho nebylo málo, tak osud tomu chtěl, aby ve stejné chvíli začala hárat Euridika - o měsíc a půl před očekávaným termínem. A protože jsem do poslední chvíle nebyla rozhodnutá o psu pro naší krásku a stejně bych musela cestovat za hranice Čech, neboť díky spojení dvou nejsilnějších českých linií, které jsem v ní učinila, jsou jí téměř všichni čeští psi příbuzní.

Takže ... od "náhod", které náhodami nejsou, nebylo daleko k činu, a protože navíc krycí dny Ediky vycházely na víkend - což si snad ani u jedné ze svých fen nepamatuji, bylo rozhodnuto. Jede se do Dánska .

Původní plán byl - použít letadlo. Létání sice nesnáším, myslím, že ani pro psy to není příliš vhodné, ale ... je to rychlý způsob dopravy na dlouhou vzdálenost, takže bych letadlo do Dánska vydržela . Strávila jsem tedy poslední dny před odjezdem zajišťováním letenek, návštěvami pana doktora Lázničky kvůli stanovení plodných dnů a skládáním zkoušek, protože nám krytí vyšlo přesně do mého zkouškového období . A aby toho nebylo málo, tak byly termíny na výplat, DPH a silniční daně . Inu ... pohoda, jako vždy . Feny si prostě nevybírají, kdy budou hárat. Resp. ony si vybírají, a člověk se jim buď přizpůsobí a nebo nemůže chovat .

Udělala jsem všechno proto, abych se přizpůsobila . Děkuji tímto svým dětem za trpělivost, jakou se mnou měli a kamarádům, kteří mi pomáhali.

Jaké bylo ale moje překvapení, když mi z letiště zavolali, že místo v letadle pro psy sice mají, ale změnily se poplatky za přepravu psů... .Neuvěřitelné, za letenku pro Euridiku bych dala víc jak 2x tolik, co by stála letenka pro mě a to bych ještě musela platit letenku pro štěně. Takže mi bylo jasné, že tudy cesta asi nepůjde.

Plán "B", do kterého se mi ale vůbec nechtělo, byl použít auto. Což o to, řídit mi nevadí, ale ... k paní Mette je to 950 km, v zimě, na sever ... a nikdo jako spoluřidič . Bohužel, opravdu nikdo neměl čas nebo možnost jet se mnou na otočku do Dánska.

No ... takže to bylo na mě - hop nebo trop. Jediný víkend kdy bylo možné krýt Ediku a pár posledních dní, kdy bylo možné dovézt nenaočkované štěně mladší tří měsíců. Abych byla upřímná, o mém konečném a šíleném rozhodnutí jet, mohl v podstatě jeden jediný email od člověka, který mi jinými slovy řekl, že je to šílenství a že to nezvládnu . Jako kdyby ten člověk věděl, že ta věta má na mě stejné účinky, jako červený prapor na býka .

Takže, bylo rozhodnuto, sbaleno, svačina připravena .

Pravda, když jsem se v pátek ráno probudila a viděla jsem, že přes noc napadlo 30 cm nového sněhu, dost jsem znejistěla a zaváhala. Ale vnitřně jsem se rozhodla, že zkusím vyjet za Prahu a pokud bude kalamita i tam, tak že přes Krušné hory nepojedu a vrátím se domů.

Jako kdyby nade mnou někdo držel ochranou ruku .. vyjela jsem za Prahu a sníh, jako když utne, nikde ... krásná suchá, čistá dálnice, nikde žádná auta, prostě  .... pohoda.

Krušných hor jsem se stejně bála. Ve zprávách ale o nich nic neříkali a když jsem se dostala na vrcholky a otevřelo se přede mnou Žalanské údolí, pochopila jsem proč. Zelená tráva, po sněhu ani památky a snad jen stromy bez listí naznačovaly, že není léto. Neuvěřitelné ... připadala jsem si jako v jiné dimenzi . Přiznávám, byla jsem v takovém šoku, že jsem to zapomněla vyfotit .

Takže ... jelo se dál . I dálnice z Ústí byla krásně čistá. Zato na hranicích s Německem mrzlo až praštělo, jinovatka všude kolem. Bylo to skutečně jen pár kilometrů kolem přechodu hranic a dál už se zase jelo v pohodě . Cesta do Dánska byla v pohodě, těšila jsem se na Mette, na štěndo a na všechno nové. Protože jsem musela odřídit všechno sama, dělala jsem s Edikou dost přestávek, a proto nám cesta trvala téměř přesně 12 hodin. Ale, zvládly jsme to .

Když jsme dorazily k Mette, bylo tam rušno . Přijela ještě jedna fenka na krytí, takže všude plno psů, hárajících fen a malých i větších štěňat . Prostě .... kerní ráj to na pohled . Díky tomu všemu, otevřenosti a pohostinnosti Mette jsem se cítila jako v nebi .

Pejsek pro Ediku zatím u Mette nebyl, bydlí u jiných lidí, takže jsme čekaly s krytím do soboty a zatím jsme kryly druhou fenku, která pro změnu měla v sobotu odjet, resp. odletět . No, radost . A zatím co Mette s paní kryly, já si hrála a poznávala se s Tomem.

Musela jsem se až smát, kolikrát jsem za víkend slyšela větu "Let´s go to make a sex" . Proč smát? Protože jsem si tak říkala, kolikrát tuhle větu říkáme našim partnerům . Inu .... co by člověk pro krytí a chov neudělal, že ??

Páteční večer jsme strávily příjemným povídáním o kernech a vyměňováním zkušeností, jak taky jinak .

V sobotu ráno jsme ještě jednou nakryly fenku, která odlítala domů, jely jsme paní odvézt na vlak, kterým se dostala přes Odense do Kodaně na letadlo. Nakoupily jsme s Mette věci na oběd a večeři a jely zpět čekat na psa pro Ediku . Franz přijel v dobré náladě a Tom hned začal kopírovat "manýry" dospělých . Bylo zajímavé pozorovat jak se štěňata učí od velkých psů.

Po lehkém obědě došlo konečně i na Ediku . Musím přiznat, že jsem dlouho tak pohodové krytí nezažila. Dny spočítány naprosto na minuty, Edika stála jak panenka a za chvíli bylo po všem . U prvního krytí se ale dlouho nesvázali, tak jsme znovu kryly v sobotu večer a pro jistotu i v neděli ráno .

Jen na vysvětlenou, proč mám fotku Ediky i na stole .... ono, pokud držíte psy svázané, tak držet je na stole je mnohem pohodlnější a příjemnější, než trávit dlouhé desítky minut v krkolomných polohách na zemi - zvlášť, když je člověk už starší a má bolavé klouby . Ale nechali jsme mladým milencům dost času na poznání, vzájemné očichávání i něžnosti. Edice se Franz líbil a ani Franzovi nebyla Edika proti mysli . Tak uvidíme, co za měsíc uvidíme .

Sobota nám tedy utekla, ani jsem netušila jak. Vařily jsme oběd a večeři, kryly, krmily štěňata a venčily psy, dávaly do pořádku doklady od Toma a krytí Ediky, prohlížely dánské rodokmeny a ročenky .... prostě ... tlachaly .

Škoda, že toho času je TAK málo .

V neděli ráno jsme pro jistotu ještě jednou překryly a pak jsem s Edikou a Tomem vyrazila k domovu ...

V Dánsku mi na cestu svítilo sluníčko. Je až s podivem, jak krásně jsou cesty na severu sjízdné, i když na nich leží sníh.

U nás bych umřela strachy, po takovéhle silnici jet, a s největší pravděpodobností by klouzala víc jak ledová plocha v O2 Aréně, ale tady ... pohoda, klid, po ledu ani stopy.

Než jsem dojela na dálnici směr Kolding, měla jsem možnost obdivovat krásy vesniček .

V neděli se fotit dalo, v pátek, když jsem přijížděla, tak byla už černo černá tma .

Když jsem tak ujížděla po krásných dálnicích, za slunečného dne, napadlo mě, že to není poprvé, kdy touto cestou mířím k domovu.

Most směr Kolding - Hamburg jsem přejížděla již potřetí ....

Prvně to bylo v roce 2010, kdy jsme se s Klárkou, Katkou a Milošem vraceli ze Světové výstavy psů (reportáž ... World Dog Show).

Podruhé jsem jej přejížděla vloni (2012), když jsem se s Alenou vracela ze speciální výstavy kernů ve finském Pori (reportáž téměř se stejnou fotkou tohoto mostu .... 8 zemí za 6 dní).

Nu a potřetí jsem jej přejížděla dnes. Jela jsem sama a tak jsem měla dost času, klidu a prostoru na přemýšlení o tom, co se za tu dobu, kdy jsem most přejížděla prvně, stalo. Co všechno se změnilo, co čas vzal a co nového přinesl. Tak mě napadá, že dva roky se nezdají jako dlouhá doba, ale to, co se za ten relativně krátký čas stalo, by vystačilo minimálně na román. Ne vždy to byly věci veselé, ale i za to špatné by člověk měl být rád, protože ... za každým mrakem čeká slunce .

Cesta domů byla stejně dlouhá jako cesta sem, ale už jsem byla celkem unavená a navíc jsem Mette opouštěla jen velmi nerada, takže mi ubíhala pomaleji, než cesta do Dánska.

svačina ....

čas oběda .....

a pozor změna .....  odpolední svačina

 

A proto když se konečně objevil Berlín, měla jsem radost jako malé dítě . Konečně něco, co znám . Za chvíli budeme doma .

a opravdu ... za další 4 hodiny jsem parkovala v Praze