|  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
     |  |   
                                8 zemí za 6 dní 
                                ... aneb Edika překvapila 
                                (06.-12.06.2012) 
                                 středa  
                                Praha - Lomža = 911 km (CZ, PL) čtvrtek  
                                Lomža - Tallinn = 818 km  (LT, LV, ES) pátek  
                                trajekt do Helsinek, Helsinky - Yyteri = 289 km 
                                (FI) sobota 
                                - výstava neděle  
                                Yyteri - Helsinky, noční trajekt do Stockholmu = 
                                289 km (FI, S) pondělí
                                 Stockholm - Odense = 886 km (S, DK)  úterý  
                                Odense - Praha = 1100 km (DK, D, CZ) Letošní speciální výstava ve Finsku se konala ve vzdáleném Yyteri. 
        Vzhledem k tomu, že jsem měla s sebou brát štěňátka, která si paní Satu 
        u mě zamluvila a chtěla jsem vzít i Ediku, která Satu také učarovala, domluvila jsem se s Alenou, že tentokrát nepoletíme 
        letadlem, ale vyrazíme na cestu autem
                         . Bylo potřeba předem naplánovat trasu, zajistit ubytování a lístky na 
        trajekty, protože jsme musely dojet na čas a vezly jsme s sebou poměrně 
        dost psů a v neposlední řadě jsme musely vyřídit papírování kolem psů a 
        štěňat. Konečně bylo všechno připravené, Alena přijela s naloženým 
        autem, doložily jsme moje věci a psy a ... mohly jsme vyjet
                         . Kvůli délce trajektování a problémům se psy na palubě jsme se 
        rozhodly, že pro směr do Finska použijeme východní cestu, tj. přes 
        Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko až do Tallinnu, pak trajektem do 
        Helsinek a dál přes Finsko do Pori a Yyteri.   
 vyznat se v polských značeních je občas opravdu umění
                         
 ze spousty cedulí jsme byly zmatené, ještě že jsme 
        jely celou dobu rovně
                         Na polské hranice jsme se dostaly celkem v pohodě, dál jsem se ale 
        obávala, neboť nás všichni varovali, že polské silnice patří k nejhorším 
        v Evropě. Pravda, zažily jsme objížďky po polňačkách, rozkopané silnice 
        a nám nesrozumitelné směrovky a cedule, ale jinak byla silnice široká, 
        upravená a bez výmolů. Bez větších problémů jsme Polsko projely napříč 
        naprosto celé a první ubytování jsme měly rezervované těsně před 
        hranicemi s Litvou.  
 Hotel byl krásný s výhledem na upravené jezírko, snídaně úžasná a ubytování psů bez problémů. Na druhý den jsme měly naplánovanou cestu až do Tallinnu, kde jsme 
        měly strávit další noc. Přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko nevede dálnice ve 
        smyslu slova, jak jí známe my, ale je tam široká upravená silnice, která 
        vede přes všechny státy až do Tallinnu. Cesta byla v pohodě, autostráda 
        vede stranou všech měst, takže je možné po ní jet poměrně rychle a 
        bezpečně. Jen je třeba hlídat stav nádrže, neboť benzínové stanice 
        nejsou rozmístěny tak hustě, jako v Čechách.  
           auto patřilo psům, naše věci byly ve střešním boxu Všude jsme projížděly lesy, takže nebyl problém na chvíli odbočit ze 
        silnice, zajet do lesa nebo na louku, odpočinout si a vyvenčit psy.  
 ohrádky jsme s sebou měly dvě a skutečně se nám 
        osvědčily Oproti Polsku působí Litva a zvláště pak Lotyšsko velmi neobydleně, 
        pustě, prázdně až strašidelně. Viděly jsme málo měst a většina domů, 
        které jsou schovány za stromy, působila prázdně a zchátrale, jako by je 
        někdo opustil již za války a už se nevrátil. Byl to opravdu velmi 
        zvláštní pocit ....  
 Tallinn Estonsko je pak příjemná změna, objevují se upravené a 
        obydlené domy, městečka a lidé
                         . Díky navigaci jsme 
        hotel v Tallinnu našly bez problémů, vypadal moderně, luxusně a 
        přátelsky. Bohužel jsme neměly prostor projít se po Tallinnu, neboť jsme 
        nemohly nechat psy samotné na pokoji. Určitě je to škoda, protože 
        centrum Tallinnu je krásné a rozhodně stojí za prohlídku. Snad se tam 
        někdy vrátíme a budeme si moci město prohlédnout  .   
 Vzhledem k tomu, že jsme byly ubytované kousek od přístavu, odkud jsme měly v pátek ráno trajektovat do Helsinek, neměly jsme s ranním vstáváním problém
                         . Odvenčily jsme psy, 
        naložily auto a jely hledat naší loď do Helsinek  .   
 Samotný přístav nás překvapil svou rozlohou, bylo to jako hledat 
        správný GATE na letišti ve Frankfurtu. Vše bylo ale pečlivě označené, a 
        směrovači v reflexních vestách dávali pozor, abychom jely správným 
        směrem. Přece jen v nás trošku hrklo, když nás odklonili z kolony vozů a 
        při našich otázkách lámanou angličtinou, kam máme jet a proč nemůžeme do 
        lodi, jsme se nic moc nedozvěděly, protože pán neuměl anglicky a s naší 
        ruštinou, hluboce uklizenou v našich myslích to zrovna nebylo růžové. 
        Nakonec jsme pochopily, že musíme na cargo nalodění, neboť naše autíčko 
        s rakví na střeše by se do prostoru pro osobní vozy prostě nevešlo. Do lodi 
        jsme se nakonec dostaly a mohly si užívat první z našich trajektů
                         .   
 my jsme pluly tou větší "lodí"
                         Cesta trajektem trvala 2,5 hodiny a psi za tu dobu nesmí na palubu, 
        musí zůstat v autě v podpalubí, kam za dobu plavby zase již nesmíme my. 
        To jsme věděly a byly jsme na to připravené, proto jsme všem ráno 
        dopřály delší procházku a pořádně je napojily. Prostor u aut byl 
        klimatizovaný, nebylo tam ani horko ani zima, takže to pro naše zlatíčka 
        nebylo o nic horší, než kdybychom s autem jely na výstavu po silnici.   
 všude přítomní racci se nechali krmit z ruky
                         
           Zatím co naše děti odpočívaly v podpalubí, my jsme vychutnávaly 
        výhled z horních palub a hřály se v paprscích sluníčka
                         . Cesta trajektem byla 
        krásná, ale krátká. Než jsme stačily projít celou loď, ochutnat něco 
        místních specialit a prohlédnout místní obchůdky, už jsme připlouvali k 
        Helsinkám. Jako jedni z prvních jsme sjely ještě volnými výtahy k autu, rychle 
        zkontrolovaly pejsky a psychicky jsme se připravovaly na důkladnou 
        veterinární kontrolu, na kterou jsme byli předem upozorněni od ostatních, 
        cesty znalých dobrodruhů. Možná dílem štěstěny, možná tím, že jsme 
        vyjížděly jako cargo, projely jsme přístavem bez zastavení a bez 
        jakýchkoliv známek problémů. Přiznám se, že se mi v téhle chvíli docela 
        ulevilo
                         . Měly jsme všechna 
        potřebná veterinární vyšetření, potvrzení a razítka, ale ... jeden nikdy 
        neví a při cestování s více psy se nějaký nedostatek může vždy 
        vyskytnout.     Nám ale přálo štěstí a tak jsme se mohly směle vydat směr Pori, 
        Yyteri
                         . 
 Finsko je krásná země, plná zeleně, skalek, kamenů a jezer a Yyteri 
        již nebylo tak vzdálené, jako cíle předchozích dvou dnů, takže jsme si 
        poslední část cesty celkem užívaly. Jak to bylo možné a vyjely jsme z 
        Helsinek, zastavily jsme v lese, stranou silničního ruchu a rozložily 
        naše "cikánské ležení" a nechaly jsme všechnu naší drobotinu, aby si 
        pořádně protáhla nožky a odpočinula si, neboť nám bylo jasné, že až 
        dorazíme do kempu, noví majitelé štěňátek se na ně vrhnou a rozeberou si 
        je a tak jsme si s nimi chtěly užít poslední chvíle klidu a pohody.         Když jsme si dostatečně odpočinuly, štěňátka se pořádně se vyřádila a 
        rozumní teenageři si protáhly nožky z přepravek, dojely jsme posledních 
        pár kilometrů do kempu v Yyteri. Jak jsme čekaly, tak se i stalo, ještě 
        jsme ani nestačily zastavit a otevřít dveře a už byla štěňátka 
        rozebraná, což se samozřejmě neobešlo bez mých krokodýlích slz. I když 
        samozřejmě vím, že si nemohu nechat všechna svoje miminka, tak černoušci 
        i červenáčci mi přirostly k srdci, protože u nás byli dlouho a .... byli 
        sladcí, roztomilí a mazlící
                         . Jsem ráda, že jsem 
        viděla všechny budoucí majitele na vlastní oči a když kvůli ničemu 
        jinému, tak kvůli tomuhle ta šílená cesta autem stála za to  . 
 Přivítaly jsme se se všemi  starými známými, seznámily se s novými 
        známými,  konečně jsme si přiřadily obličeje ke jménům z Facebooku 
        a relaxovaly po dlouhém cestování
                         . Nu, relaxovaly ... 
        vyprávění o cestě nebralo konce, povídání a seznamování majitelů se 
        štěňátky také ne a tak jsme nakonec musely s Alenou na chvíli "utéct" na 
        nedalekou pláž, na kterou jsme se těšily  .   
   
 Je až neuvěřitelné, že tyto fotky jsou pořízeny po 22té hodině 
        večerní, kdy v tuto roční dobu ve Finsku slunce nezapadá a jsou zde 
        dlouhé bílé noci
                         . Nám ovšem světlo nevadilo a protože, jak už je to tak před speciální 
        výstavou při sešlosti lidí z různých koutů Finska zvykem, trimování a 
        poslední doúpravy výstavních matadorů končily až někdy po půlnoci, spaly 
        jsme s Alenou snad ještě dřív, než jsme si stihly do postele vůbec 
        lehnout
                         . V sobotu jsme naštěstí nemusely vstávat příliš brzy, neboť výstava se 
        konala cca 300m od chatičky a začínala v 10 hodin. Postaraly jsme se o 
        pejsky a štěňátka, která nám ještě "zbyla" na starost a vychutnávaly 
        jsme si bohatou a poklidnou snídani
                         . Ráno jsme se na výstavu přesunuly pěšmo, což se později ukázalo jako 
        chyba, neboť počasí se během chvíle změnilo z teplého slunečného na 
        chladné deštivé, a my s Alenou jen tak tak stihly přesunout posouzeného Bambiho domů, schovat plátěnku a stůl, aby se nám nezmokl pod stromy a 
        přivézt holky k odpolednímu posuzování (již autem), protože se obě paní rozhodčí 
        střídaly v jednom kruhu a tak na původně avizovanou polední pauzu na oběd (kdy jsme 
        chtěly všechno zařídit) nakonec nedošlo. Musím Aleně moc a moc poděkovat, bez její obětavé pomoci bych všechno 
        nezvládla, a tak jsme nakonec, i když s vyplazenými jazyky, všechno 
        stihly a holky mohly nastoupit do svých kruhů včas a vcelku i upravené
                         . Ještě k posuzování, štěňátka, dorost, juniory a veterány posuzovala 
        paní Maggie Shopland, zbytek tříd a BOB paní Elaine Short (CHS Glenchess), obě z Velké 
        Británie. Obě posuzovaly velmi pečlivě, jejich prohlídka na stole byla 
        dokonalou veterinární vizitou, pak následoval trojúhelník a "ode mě, ke 
        mě" a na závěr posouzení v postoji na zemi s diktováním posudku. Obě dvě 
        paní rozhodčí byly velmi přísné, padala spousta nadějných a velmi 
        dobrých (a to i ve třídách šampionů) a dokonce i dvě dobré. 
 Bambíno si vůbec nevedl špatně. V silně obsazené třídě chodil i stál 
        jako panenka, pomalu ale jistě se z něj stává výstavní matador a mám z 
        něj velkou radost
                         . Paní rozhodčí byla ale 
        velmi přísná, resp. obě paní rozhodčí známkou "výborná" šetřily, a 
        protože teď snad hárá celý Hradec a Bambi (jako správný puberťák) hledá 
        jakoukoliv příležitost ke své pohlavní realizaci a odmítá jíst, tak je 
        poměrně pohublý, což se paní rozhodčí nelíbilo a Bambimu bohužel 
        výbornou nezadala  . Posudek má ale hezký a 
        ostudu si určitě neudělal.   
 K druhé paní rozhodčí jako první z holek nastoupila Edika. Mezitřída nebyla až tak početně 
        zastoupená, ale za to v ní byla sestra tatínka našich "Géček", krásná 
        německá Bianca - Deister-Cairn´s Under My Skin, od níž se čekalo 
        minimálně první místo ve třídě a případně i umístění v závěrečné čtyřce. 
        Dalším želízkem v ohni byla fena z CH Sandico, po německých rodičích 
        Mambo No 5 of Barnsley a Glenmore´s Zandico Zinnia. Takže já jsem s 
        umístěním Ediky vůbec nepočítala, mým toužebným přáním bylo získat pro 
        obě holky, pokud možno, výbornou. Jaké bylo ale moje překvapení, když paní rozhodčí známkou VD 
        ohodnotila téměř všechny naše soupeřky, a Euridika získala známku 
        výborná a při umístění ve třídě jsme se dostaly na krásné první místo
                         . Opravdu jsem na ní byla 
        v tu chvíli moc hrdá. Zvítězit nad finskými a německými fenami s 
        úžasnými rodokmeny a pod přísnou anglickou rozhodčí se nepodaří každý 
        den  . Pak následovala velmi obsazená otevřená třída - 23 fen. I tuto třídu 
        paní rozhodčí zmenšila velmi dobrými a dobrými známkami a v závěrečném 
        umisťování nechala  jen několik málo zvířat. V této třídě jsem měla 
        také štěstí a to s půjčenou fenou - Cassu. Protože se zde sešlo 5 fen No 
        Copyright, "došli" handleři na předvádění a tak jsem se téměř sedmileté 
        feny musela ujmout já
                         . Cassu je zlobidlo, 
        které odmítá chodit s vlastní majitelkou Cati, ale s ostatními chodí 
        jako panenka. Alena na ní ještě vymyslela fígl, kdy stačilo Cassu 
        pohrozit, že  půjde do důchodu a světe div se ... aniž by nám Cassu 
        rozuměla (nebo možná ano?), ono to fungovalo  . Natáhla krok a cupala 
        jak o život  a tak si jako jediná 
        fena No Copyright v této třídě odnesla známku výbornou, bohužel již bez 
        umístění. I tak měla Cati radost, protože výborná sama o sobě byl velký 
        úspěch  .   
 Po Cassu nastupovala Sylvi, od níž jsem naopak od anglických 
        rozhodčích čekala trošku víc já. Nicméně, i třída šampionů se neobešla 
        bez velmi dobrých známek a když před námi řídly řady soupeřek, přála 
        jsem si už jen tu výbornou
                         . Tu jsme získaly i s 
        nádherným posudkem, paní rozhodčí chválila Sylvi srst, pohyb, toplinii, 
        máme dokonce v posudku velmi roztomilou hlavu  , jediné co nám paní 
        rozhodčí vytkla, jsou "krátká bedra". Hm, asi ten posudek rozešlu všem 
        rozhodčím, od nichž má Sylvi psáno, že je dlouhá  . Takže známka výborná, 
        bohužel bez umístění. 
 CHS No Copyright Oceněním výborná pro Cassu a pak i Sylvi se mi podařilo zachránit 
        účast CHS No Copyright v soutěži chovatelských skupin. Ve Finsku smí do 
        soutěže nastoupit jen čtyři zvířata z každé přihlášené CHS, ovšem jen 
        ta, která na výstavě získají známku výborná !! A protože ze všech 
        přihlášených No Copyright získali výbornou jen dva psi, byla účast v 
        odpoledních soutěžích velmi ohrožena. Naštěstí ocenění Cassu a Sylvi 
        účast zachránilo
                         . Pak třída veteránek a konečně ... závěrečné vybírání čtyř nejlepších 
        fen výstavy. Abych osvětlila systém finských výstav, resp. posuzování. Třídy se posuzují odděleně, stejně jako u nás, vybírá se pořadí 
        prvních čtyř zvířat. CAC a resCAC se nezadává v každé třídě, ale je jen 
        jeden pro psy a jeden pro feny a uděluje se v závěrečném výběru. Do 
        závěrečného výběru MOHOU postoupit první čtyři zvířata ze třídy mladých, 
        mezitřídy, otevřené, šampionek a veteránek. Důraz je na slově MOHOU, 
        neboť vstupenkou na závěrečné umístění je tzv. "SA", což je mezi 
        ohodnocení, kdy paní rozhodčí rozdá růžovou stužku na známku toho, že 
        zvíře je dost kvalitní, aby se mohlo ucházet o titul CAC a mohlo 
        nastoupit právě do závěrečného posuzování. Takže samotné umístění ve 
        třídě ještě neznamená, že zvíře nastoupí do závěrečného rozřazování. Pokud tedy SA získají všechna čtyři umístěná zvířata z každé třídy, 
        může se v závěrečném výběru objevit až 20 zvířat (po čtyřech z 5ti 
        tříd). Zde se vybírá konečné umístění čtyř zvířat a titul CAC se zadává 
        prvnímu zvířeti v pořadí, které ještě NENÍ šampionem Finska. Stejně tak 
        titul resCAC získává další zvíře, které ještě není šampionem. Není tedy 
        podmínkou, že titul CAC získává automaticky první umístěná fena. Pokud 
        je první šampionka, získá CAC až druhé zvíře v pořadí. A nebo může 
        nastat situace, kdy CAC není zadán, protože se do závěrečné čtyřky 
        dostanou všechna čtyři zvířata ze třídy šampionů, která již finskými 
        šampiony jsou .... Pak se jen vyhlásí pořadí, ale titul CAC zadán není. Neobvyklé a pro laika matoucí, nicméně ... jiný kraj, jiný mrav. 
 čtyři nejlepší feny výstavy Edika získala k vítězství v mezitřídě i SA a mohla se 
        tedy zúčastnit závěrečného klání. Na první místo byla vybrána žíhaná 
        šampionka, na druhé pšeničná juniorka, na třetí místo opět žíhaná 
        veteránka a na čtvrtém místě skončila naše červená Edika
                         . Vůbec jsem to 
        nechápala, hlava mi to nebrala a byla jsem radostí bez sebe  .  A protože 
        šampionka i veteránka již byly Šampiony Finska, získala titul CAC fena 
        ze třídy juniorů a titul resCAC Euridika  . A aby toho nebylo málo, 
        tak byla první umístěnou červenou fenou, takže jsme získaly ještě i 
        putovní pohár chovatelské stanice Prasken´s s titulem Nejkrásnější 
        červená fena výstavy  . 
           závěrečné klání o umístění fen Vážně ... neuvěřitelné. Například vloni pohár předán vůbec nebyl, 
        protože všechny čtyři umístěné feny byly žíhané
                         . Je mi jasné, že někomu může přijít 
        směšné, či podřadné, že Edika skončila "až za" veteránkou, ale veteráni 
        ve Finsku jsou nádherná zvířata, upravená, s prostorným pohybem, kterým 
        by nikdo jejich věk nehádal.  Pro mě je Edičino umístění obrovským 
        úspěchem, kdy z 50ti přihlášených fen (67 přihlášených psů) dokázala být 
        čtvrtá a ještě s titulem. Rozhodně, ať si kdokoliv cokoliv myslí, Edice 
        její úspěch už nikdo vzít a upřít nemůže 
                         
 Porazila všechny feny z mezitřídy a v závěrečném klání další tři feny ze 
        třídy mladých, všechny čtyři finalistky ze třídy otevřené, tři feny 
        šampionky !!! a zbylé veteránky.Takže, i když nemáme honosný titul, který by nám k něčemu byl, úspěch to 
        byl obrovský.
 
 BOB a BOS Po výstavě, která díky velkému počtu 
        psů skončila až po 18té hodině, jsme se všichni přesunuly zpět do kempu, 
        postaraly se o naše zmoklá zlatíčka a připravovali "after party" 
                         . Já s Alenou jsme byly z přípravy omluvené, neboť jsme stále měly na 
        starost černoušky, takže jsme se rozhodně nenudily. Gaia se totiž 
        rozhodla, že chce pozdravit kamarády v Austrálii a začala si k nim 
        hloubit tunel
  .   
 Nevěřila jsem, že si malé štěně dokáže vyhloubit noru, do které je možné 
        se schovat před nepřízní počasí, ale ... Gaia mě přesvědčila o opaku. 
        Vyhrabala si noru, šikmo položenou pod povrch země, dost velkou na to, 
        aby do ní mohla zalézt a otočit se. Inu, holka se o sebe musí umět 
        postarat
 
 
           
        V sobotu večer jsme pak už jen hodovali, povídali, hodnotili výstavu a 
        psy, které jsme viděli a rozmýšleli o dalších štěňátkách a plánovaných 
        krytích
  . 
 Nedělní ráno pak bylo ve znamení balení auta, které bylo nutné znovu 
        přeskládat, smutné bylo balení prázdných přepravek
  a loučení 
        s našimi černoušky - Gaiou a Galateiou, která byla přejmenována na Mette  . Obě zůstávají ve spolumajetku paní Satu Stenroos a uvidíme, jak se jim 
        bude dařit v budoucnu. Po nezbytném závěrečném focení a rozloučení se 
        všemi štěňátky, která zůstávají v dalekém Finsku, a všemi našimi 
        známými, kamarády a přáteli už jsme se jen rozloučily a vyrazily na 
        dalekou cestu domů. V neděli nebyla cesta tak daleká, stačilo jen dojet do Helsinek a 
        stihnout noční trajekt do Stockholmu.
       
   
 I tentokrát se obešlo vše bez problémů, přístaviště a vjezd jsme díky 
        navigaci a logickému úsudku v pohodě našly, do lodi jsme byly vpuštěny 
        bez zaváhání, neboť na nás čekala obrovská, až gigantická Mariella, 
        jejíž podpalubní garáže byly vyšší, než v původním Vikingovi. 
                                   
 Protože 
        šlo o noční trajekt, s dlouhou dobou plavby (16 hodin), měly jsme 
        rezervovanou kajutu, díky paní Satu i s výhledem na moře, který si 
        užíval hlavně Bambi 
                         , 
        ve které s námi byli i psi, neboť při tak dlouhé plavbě naopak nesměli 
        zůstat v podpalubí. Ani holkám, ani Bambimu pobyt v kajutě nevadil, měli 
        jsme štěstí na klidné a slunečné počasí, Mariella plula bez drncání, 
        kolíbání a náhlého brzdění  . Všichni tři měli jen trošku problém s venčením, protože na vyhrazené 
        venkovní místo odmítali byť jen vstoupit, natož tam cokoliv vytvořit, 
        rozprostřely jsme jim na podlahu v kajutě pleny a pak bylo venčení bez 
        problémů  . 
 Zatím co jsme nechaly naše chlupaté děti odpočívat v kajutě, kde se 
        mohli dle libosti rozvalovat, hrát si a dovádět, šly jsme s Alenou 
        prozkoumat zákoutí zaoceánského parníku
  .
 
 Na doporučení zkušenějších jsme si objednali snídani i večeři, která se 
        podávala v luxusní restauraci formou bufetu a stylem .. sněz co můžeš, 
        máš na to dvě hodiny
  . Samozřejmě, že jsme ochutnaly od všeho kousek, Alena šla i do mořských 
        příšerek, kterým jsem se já mile ráda vyhnula (přece to nemůžu jíst, 
        když to na mě tak smutně kouká
  ). Něco nám chutnalo více, něco méně, ale v celku jsme byly spokojené a 
        užívaly jsme si odpočinku.
   
   
 Přiznám se, že trajektovat obrovskou lodí byl vždy můj sen, takže já 
        jsem byla nadšená a cestu jsem si skutečně užívala... Výhledy na moře, 
        na spousty drobných ostrůvků při pobřeží Finska, noční zastávku na 
        ostrově .... i mnoho malinkých droboučkých ostrovů a ostrůvků při 
        pobřeží Švédska. Jediné co mi chybělo, byly velryby a skákající delfíni. 
        Hm, asi budu muset trajektovat ještě někdy jindy a někam jinam
 
 
 Jak jsem psala, noc proběhla v poklidu, holky i Bambíno se nám 
        rozvalovali po postelích, nebo chrupali na zemi (konečně pořádná změna 
        od přepravek), jen k ránu se už špatně spalo, díky bílé noci, kdy slunce 
        nezapadá a člověka tak vzbudí "ranní svítání", resp. bílé světlo mnohem 
        dříve, než obvykle.
 Po skvělé snídani, která mě osobně nadchla víc než večeře, byl tak 
        akorát čas na poslední fotky rychle se blížícího přístavu ve Stockholmu 
        a pak už jsme jen rychle sbalily všechny věci a sjely výtahy do 
        podpalubí, abychom dostaly pejsky do auta dřív, než se přihrnou všichni 
        lidé a "pošlapou" nám je. Podařilo se, na úpravu auta jsme měly dost 
        času a v klidu jsme čekaly na přikotvení lodi a otevření nájezdu
  .
   
 Stockholm nás přivítal příjemným počasím, ani teplo, ani zima, sluníčko 
        a pár mraků na obloze a protože jsme připluly ráno, tak byl i nepatrný 
        provoz na silnicích. Stejně jako předtím, po trajektování do Finska, 
        jsme i ve Švédsku vyjely ze Stockholmu, našly první hezkou odbočku do 
        lesa a dopřály jsme Bambimu a holkám pořádnou procházku a vyvenčení v 
        přírodě 
                         . 
           Po procházce jsme opět nasedly do auta a ujížděly k domovu. Cesta byla 
        pohodlná, silnice široká, provoz velmi mírný, takže jsme celkem v pohodě 
        ukrajovaly kilometr za kilometrem. V poklidu jsme přejely Švédsko, 
        škoda, že nebylo víc času na zastavení, nákupy, prohlídky měst a 
        návštěvu švédských chovatelů (zas někdy příště
  ) a přes mořsko - podmořský most v Malmö jsme se dostaly do Dánska.
   
 
  Pravda, rozhodovaly jsme se, zda pro pohraniční přejezd mezi Švédskem a 
        Dánskem použijeme znovu trajekt, nebo zda pojedeme po mostě, který je 
        část postaven v moři a částečně se jede pod mořskou hladinou. Nakonec, 
        protože trajektů už bylo dost a zkusit se má všechno, jsme se rozhodly 
        pro most. Most je placený, levné to rozhodně není, ale ani trajekty 
        zadarmo nejsou a přejezd po mostě byl mnohem rychlejší a v klidném 
        počasí mi přišel i relativně bezpečný .
  
 Naším dnešním cílem bylo Odense, ale únava předchozích dnů se začala 
        projevovat, takže jsme cca 50 km před naším cílem našly hotel u dálnice 
        a přečkaly jsme zde noc. I zde byl hotel velmi příjemný, dokonce bych 
        řekla jeden z nejpříjemnějších, neboť se jednalo v podstatě o samostatné 
        pokoje s obrovskou koupelnou, poměrně hezky a velice účelně zařízené a 
        všechny s přímým výstupem ven, na chodníček a trávník, což jsme s našimi 
        hafany skutečně uvítaly.   
 Zásoby jídla jsme měly ještě z Čech, něco jsme dokoupily cestou, takže o 
        večeři i snídani bylo postaráno z vlastních zdrojů
  . Na úterý nám zbýval nejdelší a asi nejnáročnější úsek, z Dánska přes 
        Německo do Čech. I když jsme blázni, tak nejsme úplní magoři, a měly 
        jsme v rezervě ještě i středu, kdybychom byly příliš unavené, abychom 
        mohly přespat někde na hranicích Čech a dojet domů v klidu, hlavně živé 
        a zdravé.
 Cesta ale mile překvapila (byla bez větších kolon a problémů) a i když se 
        únava hlásila ke slovu stále intenzivněji, s delšími a častějšími 
        přestávkami jsme zbývajících 1.100 km dojely v pořádku.
 Doma jsme se už jen stihly přivítat s Klárkou a Viktorem, zbývající 
        částí smečky, a pak už jsme jen odpadly do postelí a spaly, spaly a 
        spaly
  
 S lehkým odstupem dvou dnů vím, že tento výlet přes 8 zemí Evropy v 6ti dnech budu ráda a dlouho vzpomínat. Máme nové přátele, dokázaly jsme 
        nemožné, resp. nečekané a myslím, že ve Finsku na nás jen tak 
        nezapomenou
 
 
   další foto   ostrůvky u Helsinek, Mariehamnu a Stockholmu    
   
   
   
   
   
   
   
    zajímavosti na silnicích značky dětí  
                                  
                                    |  tahle 
                                    polská holčička s "lízátkem" je dokonalá
                                     |  na 
                                    litevských silnicích honí rodiče své 
                                    neposedné děti   |  
                                    |  v 
                                    Lotyšsku pospíchají kluci i holky do školy   |  V 
                                    Estonsku se děti také rády učí
                                       |  
                                    |  a 
                                    nebo utíkají otcům, kteří je musí chytat
                                       |  a malé 
                                    děti vodí po silnicích maminka
                                       |  
                                    |  takhle 
                                    skončí v Estonsku všichni zlobiví kerníci
                                     |      země, kterými jsme projížděly              |