Aprílový výlet

(31.03. - 01.04.15)

 

Po krásných výsledcích Amy (Chloe) a Chloris na EDS 2014 v Brně, jsme s oběma majitelkami  přemýšlely nad dalšími plány holek pro rok 2015. Je jasné, že z výstavních kruhů ani jednu princeznu jen tak nestáhneme, ale domluvily jsme se, že zkusíme zabrousit i do sféry chovu a holčičky začneme krýt J . Nu a z různých důvodů dostala „přednost“ Amy .

Už v Tullnu mi padl do oka krásný Willi, jehož další úspěchy jsem od té doby sledovala, a který na EDS jen potvrdil mé předpoklady, když vyhrál plně obsazenou třídu mladých a v podstatě porazit jej dokázala jen Chloris. Protože jsme se s majitelkou Amy – Věrou, domlouvaly, že s výběrem ženicha pro Amy pomohu, byly jsme si Williho prohlédnou spolu a i Věra můj výběr schválila .

Slovo tedy dalo slovo, vše bylo domluveno a čekali jsme jen na hárání.

Dobu čekání jsme si „zkrátili“ vyřizováním krycího listu, dokončením Juniorského šampiona KCHT a získáním dvou CACIBů pro Amy. Nu, nenudili jsme se .

Jak se ovšem blížila „plánovaná“ doba hárání a krytí, začaly se věci komplikovat, resp. hráli jsme o čas. Na začátku března jsem měla pracovní a soukromé povinnosti, které jsem nemohla odložit, pak Věrka musela na nutnou služební cestu, poté se přimotaly pracovní povinnosti Petra a nakonec se k mému velkému zděšení začal blížit konec daní a Amy vypadala, že už si hárání rozmýšlí !!!

Všichni jsme pracovali o 106, aby bylo vše včas hotové a měli jsme čas jen a jen pro budoucí mladou maminku. Můžu říct, že když Amy začala po polovině března hárat, přestala jsem spát a dodělávala daně, mzdy a DPH až se mi z klávesnice kouřilo a chudák počítač usínal vyčerpáním místo mě . Těsně před koncem března jsme s Věrou vzaly Amy k panu doktoru Lázničkovi, který stanovil krytí přesně na přelom března a dubna, tj. 30.3.-1.4. , což bylo o pár dní dříve, než jsme počítaly my, neboť nám naše odpočítávání plodných dnů vycházelo na velikonoční víkend, kdy by náš odjezd nebyl ničím ohrožen. Nicméně … výzvy jsou od toho, aby se přijímaly, takže Věra objednala hotel, já jsem zajistila krytí u Ferberů , všichni jsme si zajistili dovolenou, já odevzdání daní na FÚ a mohlo se vyjet . Odjezd jsme museli stanovit na 31.3. s tím, že jedeme rovnou krýt a děj se vůle boží .

Všechno by bylo v pohodě, hodná holka Amy počkala na dobu, která se nám sice nehodila na 100% (jak se zdálo), ale zas to nebyl problém, až na JEDNU  JEDINOU  VĚC, se kterou jsme nepočítali a to bylo …. POČASÍ  !!!!

Ještě pár hodin před odjezdem bylo všude krásné sluníčko, kytičky se začínaly klubat z hlíny za teplem, ale v den odjezdu bylo všude namrzlo, sníh, déšť a … ošklivo. A to byl teprve začátek …

Odvezla jsem tedy za sněhové vánice děti do školy a vyrazila k Věře a Petrovi. Cesta byla celkem v pohodě, neklouzala, takže jsem s mírným zpožděním dorazila do Tuřan. V Tuřanech se už sníh začal měnit v déšť a chlad nabýval na síle. Trochu jsem v tu dobu začala litovat, že mé zimní botky zahálí doma.

Přeložili jsme auto, naložili Amy a vyrazili směr Frankfurt. Azimut byl daný a Věrka na můj dotaz ohledně navigace odpověděla, že to není problém, protože jí má v mobilu a opravdu, navigace v mobilu byla příjemná a směrovala nás krásně …
Cesta po Čechách byla sice deštivá, ale jinak bez problémů, ovšem před námi byl ještě hraniční přechod Hora sv. Šebestiána.  Až pod hraniční horu nás provázel jen mírný déšť a pohodová cesta, která ač mokrá, tak neklouzala. Jenže s horou se vše změnilo a my vážně začali přemýšlet, zda opravdu máme jet dál, nebo zda se raději nevrátíme. Bohužel přes svodidla se auto otáčí těžko, takže jsme pokračovali. Skutečný humor nás přešel těsně před přechodem, kde se ke sněhu přidala i námraza na silnici a stojící kamiony v pravém pruhu. To už nám začalo být úzko, zvlášť když jsme zjistili, že cesta dál je uzavřená policejními vozy a že dál … se prostě asi nedostaneme.

Naštěstí se ukázalo, že policie zavřela stoupací pruhy jen proto, že v protisměru, kde stály také uvízlé kamiony, jel pluh a sypač, kteří upravovali cestu a prostě museli jet v protisměru, jinak by neprojeli. Malá dušička v nás byla i při nedobrovolném rozjezdu na namrzlé silnici, ale Věrka všechno zkušeně zvládla a opatrně, pomaloučku jsme pokračovali dál.

Vzpomněla jsem si na dobu před dvěma lety, kdy jsem si jela do Dánska pro Tomáška a na krytí s Euridikou, kdy byla zasněžená a namrzlá silnice JEN na hraničním přechodu. Naštěstí !!! 
Do Chemnitzu jsme dojeli už na suché silnici, ovšem pro změnu se silným bočním větrem.

Jenže … sotva jsme se za hranicemi zbavili sněhu a namrzlé silnice, objevila se další komplikace a to v náhle službu odmítající mobilní navigaci. Cesta do Chemnitzu byla jasná, ale dál už jsme si nebyli jistí, takže jsme museli zastavit a Věra s Petrem zkoušeli, v čem je problém. Zatím co jsem se na benzínce pokoušela vysvětlit obsluze, že potřebuji mapu Německa, kde je i Frankfurt (a že jsou v Německou dva !!), tak Věra po konzultaci s operátorem odhalila závadu – neaktivovaný datový roaming. Naštěstí šel aktivovat on-line, takže jsme mohli směle pokračovat v naší spanilé jízdě do hlubin německé Země. Jen pro upřesnění zmíním, že jsem mapu přece jen koupila, za což jsem sklidila lehký posměch, že přece nebude potřeba, když už víme kudy dál…. Nu, nepředbíhejme událostem . Mám mapy ráda, tak jsem si z poznámek nic nedělala a sledovala jsem cestu nejen z okna, ale i na mapě .

V družném hovoru nám cesta celkem ubíhala. Za Chemnitzem zmizel silný nepříjemný boční vítr, vysvitlo sluníčko, silnice byla suchá, tak se to krásně jelo .

Jenže nic netrvá věčně a tak při našem příjezdu na hotel nás dostihly kroupy a průtrž mračen.  Ve vodopádu krupek jsme odmítli vyjít ven, takže jsme strávili krásný čas před hotelem v autě .

Naše čekání bylo pak královsky odměněno …. Pokoje, které na nás čekaly, předčily všechno, o čem jsme jen kdy mohli snít. Ani na zámku bych se snad necítila lépe :

Jen nám trošku bylo divné, že nás recepční upozornil, že já si mám nechat jako jednolůžkový tento pokoj, když Věřin s Petrem byl téměř úplně stejný - až na jednu jedinou věc . Proč to tak bylo, jsme pochopili v noci … resp. pochopila jsem v okamžiku, kdy jsem si do postele lehla … co pohyb, to sténání krásné, ale železné konstrukce. Už bylo jasné, proč dvoulůžkový pokoj byl ten s bytelnou dřevěnou postelí .

Po ubytování, odvenčení Amy a krátkém oddechu po dlouhé cestě, jsme se vydali na námluvy za Willim k Haraldovi a Ulli. S fungující navigací jsme cíl naší cesty našli celkem v pohodě. Přivítala nás Ulli, Harald a všudypřítomný psí štěkot. Prostě … cítili jsme se jako doma .

Opět musím zmínit, že u Haralda a Ulli jsem se, minimálně já, ale věřím že i Věra s Petrem, cítili jako v psím ráji. Vše bylo uzpůsobené kerní smečce, byl vidět opravdový zájem o vše, co se týká kernů a štěňátek a láska k psím seniorům. Moc se mi tam líbilo a byla jsem Věře moc vděčná, že jsem mohla jet na krytí s nimi. Ulli nám ukázala všechny psy, a nad dobrým čajem a ještě lepším dortem jsme strávili krásný čas povídáním o čem jiném, než o kernech a radostech a starostech s nimi spojenými.  Amy zatím byla v krytém samostatném výběhu, aby se na volno mohla pohodlně vyvenčit a po dlouhé cestě si protáhnout nožičky. Takže po probrání tak asi 1/100 toho, co jsme si o kernech chtěli říct, nastal čas na seznámení našich budoucích milenců. A přišel další problém.

Amy, zvyklá z domova na krásného, mohutného a hlavně černého howavarta a velmi sytě zbarveného maliňáka prohlásila, že Williho tedy rozhodně NE a že tenhle „divný pes“ k ní ani nečichne. Natož aby se pokoušel o cokoliv jiného. Willi by se pokoušel, jenže to by musela Amy změnit názor, což se Amy evidentně nechtělo. Navíc s každým dalším Williho ústupkem nabírala na přesvědčení, že tohle je ta správná cesta a ve svých protestech přitvrzovala.

Abych to zkrátila, když už Willi prohlásil, že s touhle dračicí tedy rozhodně nechce mít nic společného, natož pak děti, tak se nám podařilo Amy přesvědčit, že Willi sice není howavart ani malina, ale že i tak není až tak úplně k zahození a po dalším přemlouvání Williho, se nakonec povedlo.

Všichni vyřízení, ale šťastní, že naše dlouhá cesta nebyla marná, jsme se rozloučili a my se, již v nočních hodinách, vydali zpět na hotel. Unaveně, ale šťastně jsme odpadli do postelí a spali a spali a spali.

Jenže to neměl být konec všech „jobovek“, které na nás apríl nachystal .

Ráno jsme se totiž vzbudili do skutečného aprílového dne …. Tam, kde byla včera večer zelená tráva, bylo ráno bílo a z auta jsme museli odmetat vrstvu sněhu.

Alespoň že nefoukal vítr, nepršelo a nesněžilo …. Tedy, tím jsme se utěšovali, když jsme po královské snídani (s lososem – mňam) vyráželi zpět k domovu.

Jenže sotva jsme měli Frankfurt za zády, vypnul se Věře aktivovaný datový roaming, neboť byl datově omezený. Žádný problém, Petr si aktivoval svůj a navigace mohla dál navigovat. Nu, nemohu si odpustit poznámku, že navigace v době kdy vím, že pojedu 300 kilometrů po dálnici, nemusí být zapnutá …. Ale … nepředbíhejme znovu událostem .

Cestou se projevovalo aprílové počasí v plné míře. Chvíli déšť, chvíli sníh, chvíli sluníčko, a když ani jedno, tak alespoň mraky a vítr. Ale dalo se, německé dálnice jsou upravené, rovné a v podstatě nebyl problém.

Protože přece jen, cesta po německé straně je delší, než dojezd po české straně, podařilo se mi přemluvit Věrku s Petrem k zastávce na venčení a hlavně … k ochutnání Burger kinga, musím říct, že mého historicky prvního . Oba se nechali zlákat a … jo, bylo to dobré .

Posilněni jsme vyrazili na další část naší cesty. Všechno by určitě probíhalo v klidu, míru a pohodě, kdyby ovšem kus před Chemnitzem nedošel datový roaming i Petrovi …. A teď se ukázala chvíle „pravdy“, resp.  …. přišla chvíle mojí mapy . Jak se najednou ten starodávný papírový vynález hodil .

Dojeli jsme, jasně, že jsme dojeli . Mapa nás dovedla nejen do Chemnitzu, ale i přes město až k Hoře sv. Šebestiána, která nás sice opět přivítala pokrytá bílým sněhem, ale již uklizená a čistá, a za slunného počasí nás mapa dovedla až na dálnici do Slaného, kde jsme již cestu znali.

Teď už opravdu v klidu, míru a pohodě jsme dojeli znovu až do Tuřan, kde jsem si vyzvedla svoje autíčko, rozloučila se s naší malou lumpicí Amy, Věrou a Petrem a pokračovala dál na Prahu .

 

A závěrem ?

Závěrem můžeme směle říct, že aprílová cesta se vydařila a že Amy bude maminka