Evropská a speciální výstava v Budapešti

(03.-04.10.2008)

 

Tak znovu po pěti měsících nás přivítala Budapešť. Tentokrát jsme se rozhodli jet a zkusit štěstí na Evropské výstavě psů a na speciální výstavě teriérů, která se konala druhý den. S Katkou jsme se rozhodly nechat naše "dámy v nejlepších letech" doma a tak jsme vzaly s sebou jen Sparklingovská dvojčata Kamei a Krieka a jako dozor, ostrahu a navigátora - Miloše
	Vzhledem k našim neustálým útrapám, které při každé návštěvě Budapešti prožíváme, trefně poznamenala "ta větší" od Fency, že to vypadá, jako by si s námi Budapešť hrála hru KDO Z KOHO Pokud tomu tak je, tak milé a krásné Budě a Pešti vzkazuji, že nepřátel se nelekáme a jen tak se nedáme, za dalšího půl roku NAZDAR
Protože mi přijde, že všechny moje reportáže jsou poslední dobou tak nějak stejné - hlavně v líčení cesty, vynechám tedy zbytečnosti jako - kudy jsme jeli - co jsme jedli - kde jsme stavěli na venčení - kolik stál benzín .....apod. a zkusím ve zkratkách vylíčit útrapy, radosti a starosti našeho pobytu.
	Předem jen ještě poznamenám, že Evropská výstava psů byla pro kerny již v pátek a speciálka v sobotu. Měla jsem zajišťovat ubytování, ale nějak jsem to termínově spletla a zajistila apartmán až od pátku. Na poslední chvíli jsme sehnali ještě hotel na čtvrteční noc, aby byl příjezd a přípravy v klidu.
Na první noc jsme měli pokojíček, ze kterého nás "přecházel" zrak. Ono už celé ubytování bylo zvláštní, na voucheru jsme měli poznámku, že psi jsou zdarma, nicméně, pan recepční byl jiného názoru a museli jsme za každého psa platit 5 EUR. Ještě že jsme tam spali jen jednu noc.	Pets Pets are allowed. No extra charges.
	Pokojíček byl malinkatý, sotva se tam vešly tři postele, dva noční pidistolečky, skříň a konferenční pidistolík. Zato do zděné sprchy bychom se vešli všichni tři najednou - což jsme samozřejmě nezkoušeli, ale .... vešli bychom se Postele nejdříve vyzkoušeli Kriek s Kamei, když na ně přišli touhy na milostné hrátky. Naštěstí Kamei ještě nehárá, tak k incestu nedošlo. Když jsme se ovšem na postele uložili my, zjistili jsme, že jejich stáří se rovná součtu věků nás tří dohromady. Na rozvrklanější posteli jsem ještě nespala No, musím na rovinu říct, že té noci jsme ve svých postelích vrzli opravdu všichni
Spali jsme kousek od výstaviště HUNGAREXPO a tak jsme si naivně mysleli, že výjezd v 7 hodin musí stačit. Omyl byl pravdou. V koloně jsme strávili neuvěřitelné 2 hodiny !!! Při kterých jsme naprosto neekologicky spotřebovali minimálně 5 litrů benzínu na vzdálenost 6 km. Hodně nás "dostali" maďarští strážci zákona . Místo aby se alespoň pokusili nějakým způsobem vyřešit dopravní kolaps, tak si jen dali ruce do kapes, dívali se na nervující se řidiče, před- a podjíždějící auta a .... a pak odešli
	Halu a kruh jsme našli poměrně snadno, ještě že existuje internet . Usídlili jsme se u kerních kamarádů a tiše obdivovali zahraniční krasavce. Musím říct, že jsem čekala větší účast - na světové ve Stockholmu bylo na 176 kernů !!! Je pravda, že ze severských končin do Pešti nezavítal nikdo, asi to mají příliš daleko a tak z největší dálky přijeli asi švýcarští a italští kerníci. A byli nádherní a právem si odvezli tituly nejvyšší.
Jako celek mě Evropská výstava hodně zklamala. Nečekala jsem věrnou kopii Stockholmu, ale přece jen .... výstava takového rozsahu by měla být podle mě přeci jen ....no, stánků s potřebami pro psy moc nebylo, občerstvení také ne. Co se mi líbilo byly stánky jednotlivých zemí s propagačními materiály svých národních a mezinárodních výstav. Když už jsme u toho občerstvení, přinesla jsem Andree kafíčko, které mě opravdu překvapilo. Neochutnával jsem ho, ale Andrea si libovala, že to je pravá maďarská káva a že je prý výborná ... nu, nevím, ta velikost mě odradila, přece jen, mám raději větší (ta káva na obrázku je prosím v původní velikosti, tedy ještě PŘED konzumací)
	Posuzování bylo velmi rychlé, pan rozhodčí se totiž vůbec nezabýval nějakými posudky, prostě psy prohlédl na stole, v postoji a pak je nechal chodit kolem a kolem, až vybral jen čtyři, které rozmístil k pořadovým číslům. Není to špatný způsob posuzování, ale na druhou stranu člověk se vůbec nedozvěděl proč a zač ... škoda, na "Evropě" by mě to určitě zajímalo. Dopadli jsme celkem dobře, Kameika i Kriek dokázali že jsou sourozenci a oba si v poměrně kvalitní konkurenci dokázali "vybojovat" krásné třetí místo.
Tuto noc jsme již měli objednaný jiný apartmán, od kterého jsme si slibovali poměrně více než od ubytování předešlé noci. Tak jsme se po nezbytném přátelském rozhovoru s kerními kamaráda a rozloučení vydali hledat své další útočiště. To jsme ještě netušili, do čeho jsme to zase strčili hlavu Pokojíky to byly krásné, jako malované, zbývá jen dodat, že možná až moc malované . Zde by se dalo přímo říct, že čeho je moc, toho je příliš.
	Opět se na rovinu přiznám, že jsem obě noci, které jsme tam byli ubytovaní přemýšlela, jestli má paní domácí TAK ráda červenou a růžovou barvu a nebo k čemu to tam vlastně slouží .... Červený závěs přes celou stěnu přímo bil do očí, růžovoučké lampičky a červená stínítka evokovala různé představy ..... co jsem nepochopila bylo úzké "kanape", v onom červeném pokoji bych si představovala spíše letiště . Dále mi byly záhadou chybějící závěsy na okně na pavlač - možná to bylo záměrem, inu možná taková místní peep-show a úplně nejvíc jsem se podivovala nad červenou lampičkou v pidikoupelně s pidisprchou, do které bych se já vešla sotva tak s Kamei, a to by ještě musela stát na zadních nožkách a nebo bych si jí musela držet nad hlavou ....
Kromě skříně plné svíček jsme ovšem nenašli žádné další indicie, k čemu tenhle apartmán vlastně ve skutečnosti slouží. Spát se tam ale rozhodně nedalo, tedy alespoň ne v místnosti, kde jsem spala já. Chybějící závěsy na okně, světlo na pavlači přímo před okem, moje bujná fantazie a obyvatelé vracející se v noci domů udělali své a .... spát se tam opravdu nedalo Miloš s Katkou na tom byli o poznání lépe, zabrali si letiště s madracemi, které by se dali srovnat s vodním lůžkem a vesele si spolu chrupkali do noty . Budete-li mít zájem, tak vám prozradím, kdo z nich chrupká víc .
	Měli jsme s sebou i maminku obou sourozenů - Que. Sladšího a pohodovějšího kerníka neznám. To je mazlící polštářek na čtyřech nožkách, s  krásným bezelstným úsměvem a upřímnýma očkama. Je skutečně úžasná. Já jsem v noci spala se svým větroplachem Kameiku a Miloš s Katkou se hádali, kdo si vezme pod peřinu Que Vsadím se, že kdybychom tam byli 14 dní, tak jí vydrbali díru do bříška
Večer jsme se ještě šli projít a pokochat se krásami Budapešti. Při té příležitosti jsme se stavili v restauraci a ... to vám prostě říct musím - prvně v životě jsem zažila pocit OUTSIDERa : Sedli jsme si na zahrádku jedné nejmenované restaurace, jejíž jídelníček a prostředí se nám zamlouvalo. Obsluha byla poměrně rychlá, brzy jsme měli před sebou jídelní lísek a číšník nás informoval o místních specialitách a zajímavém denním menu. Pak se ze slušnosti zeptal odkud jsme (mluvili jsme  s ním anglicky) a poté co jsme odpověděli že z Čech, tak jeho zájem o nás viditelně i citelně ochladl a dál si nás již nikdo nevšímal. Abych jim nekřivdila, tak polévku jsme dostali celkem brzy, a musím uznat, že byla skutečně výborná, ale na jídlo (viz foto) jsme čekali 3/4 hodiny a s doobjednávkou pití si číšník vůbec hlavu nezatěžoval... Nevím jestli mají špatné zkušenosti s Čechy a nebo zda jsme nebyli "movití zápaďáci", ale jednání obsluhy v této restauraci nás opravdu velmi rozladilo. Poslední pověstnou kapkou bylo placení, kdy se nám číšník snažil vysvětlit, že "servis is not included" (couvert se platí zvlášt - 10% z ceny jídla). Jeho větu jsme nepochopili a žádali jsme o vysvětlení. Opět se nás zeptal odkud jsme přijeli a po naší odpovědi jen mávnul rukou a znechuceně odešel ...... Asi tam jako Češi nejsme moc vítaní
	Ač se to zdá nemožné, tak cestou z restaurace domů Katka poměrně pohubla a s Milošem si odnesli z kasína hezkou sumu bankovek     ( No, tak úplně pravda to není, ale bylo by to příjemné )
Druhý den jsme si mysleli, že na dopravní špičku vyzrajeme a vyjeli jsme již v 6 hodin (vzdálenost na výstaviště 5 km a posuzování od 8,30). Bohužel, naše očekávání pohodové a bezstarostné jízdy a klidného zaparkování se nenaplnilo a když se ručička na hodinkách přiblížila k času 7,45 a stále jsme stáli 3 km od výstaviště v naprosto nepohyblivé koloně aut, tak jsem požádala Katku, aby psům nagelovala hlavy, čímž jsme se okamžitě stali atrakcí pro všechny kolem stojící auta. V 8,15 jsem to psychicky nevydržela, "odhodila" jsem auto na první volné místo podél vozovky, cedule necedule. Vyložili jsme za silného deště klec, naložili psíky a všechny nutnosti a téměř tryskem jsme uháněli cca 1 km k výstavišti.
	Hmmm, výstavy v Srbsku byly organizované lépe Nikdo nic nevěděl, v hale kam jsme se měli dostavit nikdo z fundovaných nebyl. Miloš s Katkou se rozběhli každý na jinou stranu hledat nějakého kerna ... oběhli celou halu a všechny kruhy, ale po kernech jako by se země slehla Pro změnu jsem tedy vyběhla do provazů deště já a jala se hledat NĚKOHO kdo by NĚCO věděl.... Posílali mě od čerta k ďáblu přes celé výstaviště sem a tam, ale jediný výsledek kterého jsem se dobrala bylo, že jsme ve správné hale a tam musíme NĚKOHO najít ..... Naštěstí musím poděkovat paní Monice Knöpfli, která se nás ujala a společnými silami jsme kruh "výrazně označený" našli.
I dnes všechno dobře dopadlo ... kromě toho, že jsem nepochopila nač byly koberce na zemi, když nás paní rozhodčí nutila chodit mimo ně... No, možná mají vydržet i na jiné výstavy, tak aby se třeba neošlapaly ....... Kriekovi se na speciálce dařilo o fous lépe než Kamei, získal krásné druhé místo s resCAC, Kamei se opět umístila jako třetí. Ale měli jsme pořadí a i to považuji, v konkurenci kvalitních psů, za velký úspěch.
	Po přestálých nervových vypětích jsme se po výstavě rozhodli na nic nečekat a jet si odpočinout. Chtěli jsme se ještě projít po městě, nakoupit kila klobás a nějaké to vínko pro "tu větší" . Obojí se nám podařilo, byť jsme paní prodavačku velmi, ale VELMI rozčílili tím, že jsme jí platili mincemi .... kdo se s tím má počítat, že ?? Proč mají v Maďarsku 1 HUF, když se tam platí všechno tisícema, to je mi taky záhadou...
Ale večer dobrý, všechno dobré. Výstavy jsme měli za sebou, poslední noc a dlouhou cestu domů před sebou a tak jsme si otevřeli vínko, kolu (ano, jsme barbaři, kteří si míchají červené s kolou), pustili si na notebooku fotky a klipy a udělali jsme si krásný pohodový večer. Jak málo stačí člověku ke štěstí  Noc proběhla víceméně stejně jako ta předešlá, světlo na chodbě stále svítilo, Miloš s Katkou opět zhluboka pochrupovali a Kamei mě střídavě olizovala a střídavě vyhazovala z postele .... takže jsem se cítila téměř jako doma
	Ráno jsem se bála, jestli naše autíčko má ještě všechna okna, když předchozího večera jiný vůz o své okno přišel a tak jsem vzala všechny psíky na ranní venčení už v 6 hodin. Nedočkavě jsem vyběhla ven a z hluboka jsem si oddychla ... naivně jsem si myslela, že nástahy Budapešti už skončily. Proč naivně ? Protože když jsem se vracela z procházky domů, tak si Que zapíchla do polštářku na přední tlapce střep a polštářek si rozřízla Naštěstí to byla malá ranka, ošetřili jsme jí betadinem a za odměnu byla něžně odložena ke Katce do vyhřáté postýlky na laskání a drbání .
Dál už jsme radši na nic nečekali, sbalili věci a odjeli ... Adié Budapešti .. jsi krásná, ale tvé nástrahy jsou psychicky příliš náročné takže : sbohem a nashledanou nejdřív v květnu na Duodanube Budapešť
	Domů jsme dojeli v pohodě, až nás to velmi mile překvapilo, za 5 hodin jsme i tankováním a venčením byli v Čechách... Jsme nepoučitelní a tak jsme se skoro jako malé děti radovali, že už brzy budeme doma. Já jsem se těšila na shledání se svojí těhulkou Kenie a Katka na svojí čertici Abygail. Z nadšení nás vyvedla, jak jinak, D1. Za sjezdem na Průhonice, cca 2 km od místa, kde jsme chtěli jet byla bouračka a tak jsme se v koloně zdrželi další 1,5 hodiny....
Protože jsme opět stáli v koloně, byli jsme unavení po cestě a neměli jsme co dělat .... míč jsme zapomněli doma a tak se mezi nás začala vkrádat trudomyslnost .... tak jsme se dívali a bavili tím, co se dělo venku .... Jeden majitel terénního vozu si cestu zkrátil přes podle, druhý majitel se pokoušel o totéž, ale zapoměl že nemá náhod "na všechny čtyři" a málem uvízl v příkopě... Přes pole si zkracovalo cestu i fotbalové mužstvo s trenérem, které pospíchalo na zápas na Jižním městě.
	A jako by toho nebylo málo, tak za místem nehody nedobrovolně "parkovali" moji rodiče, protože se jim přetrhl řemen a tak čekali na odtah. Díky nehodě čekali 3 hodiny !!! Zastavili jsme u nich, přeložili jsme si do auta jejich psy a vyrazili vyměnit Krieka za Kenie. Výměna se zdařila, Jitka měla radost z dosažených výsledků a Kenie s Kriekem měli radost ze shledání. Inu, láska je láska ....
Naložili jsme Kenie a jeli dál .... Cestovali jsme : Miloš měl vepředu dvě pudlice, Katka zahřívala pod svetrem promrzlé pudlí štěňátko (psíky mojí maminky), dál byla vedle Katky položená Que a Kenie a v přepravce za mnou Kamei ..... Nu, zastavit nás nějaký příslušník, tak nevím nevím co by říkal na bezpečné převážení psů ....
	Když jsme dojeli k "té větší - Jarce", které zrovna venčila Fency a Abygail (za hojné účasti všech sousedek z okolí), tak jsme si z ní trošku vystřelili a namluvili jsme jí, že pudlíci zůstali v Budapešti opuštění a tak že si holt musí vzít alespoň jednoho domů. Původní úsměv na tváři Jarky tuhnul a tuhnul, až ztuhnul docela, pak zbledla a .... čekala jsem lamentování ..... ale ona se zachovala velmi hrdinně. Šla domů s tím, že jim jde připravit pelech a žrádlo, když jsou to "chudinky opuštěný"... Jarko, máš za to můj obdiv
Pudlíky jsme tam samozřejmě nenechali, odvezla jsem je mamince domů. Jen jsme se museli ještě povinně vyfotit a pak už konečně po 10ti hodinách jízdy hurááááá domů Už se těším na další výlety a nezapomenutelné zážitky
další fotky :
na pejsky bylo v halách pamatováno	Poháry byly opravdu nádherné ... ty největší byly za celkového vítěze Evropské výstavy, ty stříbrné vlevo za mladé psy a ty zlaté za veterány.
závěrečný kruh s židličkami všude kolem	Ochutnali jsme i místní speciality a byly dobré, sladké tak akorát. mňam mňam
Evita čekající na posouzení	Monty nám závidí svačinu
	Tak touhle fotkou jsme myslím dostali naprosto celou "Evropu" U závěrečného kruhu byly volně přístupné stupně vítězů, kde bylo možno fotit svého psa na stupínku s pohárem a pořadím. S Katkou jsme nelenily a ..... KDYŽ UŽ TAM JEDNOU JSME, TAK SE PŘECE VYFOTÍME ..... a stavěli jsme tam Krieka i Kamei, aby měli památku. Protože jsme s sebou měly i Que, napadlo nás udělat společné foto. Když jsem je tam po velkém úsilí všechny upravila, tak se všichni přítomní fotografové otočili a místo vlastních psů si fotili naší povedenou trojku Nooo , nejsou sladcí ? víte kdo je kdo ??
Kriek Sparkling Heart´s	Kamei Sparkling Heart´s
	Při večerní procházce jsme našli obchod s krásnými kabelkami, polštáři a doplňky s motivy psů a koček, bohužel nic s kerníkem neměli
Maminka se svými dětmi na obrázku je Que, Kamei a Kriek, ale nebudu psát v jakém pořadí, poznáte je  ???	miláček Que
Krásy Budapešti
parlament
nádherně zdobený poklop na ulici	vykládaný ornament na chodbě