Svendborg 2019

(19.-21.07.19)

 

Na výstavě v dánském Svendborgu jsem byla již dvakrát. Poprvé před čtyřmi lety, když jsem si jela pro Ruby, podruhé před rokem, když jsem vezla do Dánska Lucy a Lucu a v obou případech se mi tam moc líbilo. Trošku na vysvětlenou ... ve Svendborgu se každoročně koná Terrier festival, kde jsou tři výstavy za sebou, posuzované teriérskými rozhodčími. Jedná se o jakýsi svátek teriérů, kam se sjíždí vystavovatelé ze široka daleka a ne jen z Dánska . Takže kde jinde vidět větší množství kernů než právě ve Svendborgu?

Takže ... když byli zveřejněni rozhodčí pro letošní rok a objevil se mezi nimi i Joe Vernuccio z USA, nebylo o čem přemýšlet a musela jsem prostě jet .

Zbývalo jen vyřešit jak přihlásit Kleu, kterou jsem chtěla vzít s sebou a vystavit a na jak dlouho budu moct zůstat, protože byl termín čtvrtletního DPH. Všechno se povedlo vyřešit a zařídit a tak jsem se mohla těšit na další návštěvu Mette a Svendborgu .

Nastal den "D", všechno bylo připraveno, auto naloženo a mohly jsme vyrazit na cestu delší než 1.000 km . Nakonec jsme tedy jely ve složení já, Klea a Ruby, která se jela podívat na svojí chovatelku Mette . 

Cestu do Dánska znám a protože jsem se k Mette těšila, cesta ubíhala celkem rychle. Nu rychle ... pokud se to tak vůbec dá říct o cestě delší než tisíc kilometrů .

První pohled, na který se těším a který mě vítá na cestě do Dánska nebo do Německa je výhled na hory, který se otevře na dálnici od Mělníka . Dálnice tam vede z kopce a na obzoru jsou jen hory a hory .

Hory mám ráda, uklidňují mě. Co ale ráda nemám, je přejezd estakády u Prackovic. Od doby, kdy se tam hnula dálnice, mám z této oblasti nepříjemný pocit a přejezd těch pár kilometrů mě stojí dost nervů a odhodlání. 

Nu, pak už jen vyšplhat kopec kolem Ústí, projet tunely Panenská a Libouchec a jsme na hranicích s Německem . Jak tu cestu už důvěrně znám, tak se mi líbí, že vím, co mám čekat dál a jak rychle se odkrajuje ze vzdálenosti, kterou musím překonat.

Dál vím, že mě čekají větrné mlýny, které jsou na této straně Německa snad všude .... Nu a co by to bylo za cestu, kdybychom nenarazili na kolony, že ? ......

Nicméně německé dálnice jsou zde široké a krásně udržované a pokud má člověk alespoň trošku štěstí, nehody jsou rychle odklizeny a je možné pádit dál.....
Takže ... směr Lipsko nebo Magdeburg?

Samozřejmě, že tentokrát je to směr Magdeburg . Směrem na sever se dálnice mění, z tříproudé je dvouproudá, ale stále dobře udržovaná a pohodlná. Na co je ovšem potřeba myslet, je včasné doplňování paliva. Zvlášť v této části Německa jsou benzínky opravdu daleko od sebe a spoléhat se, že "někde natankuji" se nevyplácí. Jinými slovy .... když je v nádrži půlka, je čas na doplnění paliva .

Jak je vidět, i v Německu se buduje a opravují se dálnice. Jen nechápu, jak to dělají, že se netvoří kolony a nejsou ve zúžení nehody? Asi tu nevládnou Ťokoviny . Takže ač se cestou budovalo, opravovalo, zužovalo a rozšiřovalo, cesta ubíhala bez problémů .

Tak .... a za chvíli je tu Hamburg . Tedy ... cestu přes Hamburg opravdu nedoporučuji. Město je stále rozkopané a směrem na Dánsko vede zatím jediná cesta a tu jsem ještě nezažila volnou. Je lepší použít východní cestu na Lübeck, Kiel a dál na Flensburg.

Co je pro mě při cestě do Dánska skutečnou zkouškou ohněm je přejezd vysokého mostu přes Labe. To snad raději pojedu třikrát kolem Prackovic tam a zpátky, než abych přejela tenhle obří most.
Proč jej nemám ráda?
- bojím se výšek (a proto nesnáším létání, ale miluji trajekty .... logické .... plavat umím, ale létat ne )
- připadá mi, že zábradlí je jak pro trpaslíky a kdyby se cokoliv stalo, nezastaví auto od pádu dolů
- často tam fouká a mám pocit, že vítr si hraje s auty jak s figurkami na šachovnici ....
Rozumem samozřejmě vím, že jsou mé obavy hloupé, ale pocit říká něco jiného. Takže jediný způsob, jak přejet most je, zapíchnout oči do auta přede mnou, následovat jej v uctivé vzdálenosti a modlit se .... A pomáhá to, zatím jsem jej vždy bez problémů přejela. Jen mě každý přejezd stojí jeden žaludeční vřed navíc .
Navíc, všechno dobré musí být vykoupeno něčím špatným, takže přejezd mostu beru jako nutné  zlo na cestě za Mette .

Tak, most je za námi a konečně budeme v Dánsku. Cesta přes Německo je opravdu dlouhá a "nekonečná". Ještě že se opravdu dá počítat na milníky a lépe pak člověku ubíhá .

Víc jak deset hodin jízdy za mnou a ještě minimálně dvě přede mnou .... No nevím, asi si jako Popelka nepřipadám .

I v Dánsku se buduje a opravuje a ani v Dánsku se přitom netvoří kolony .... jak to asi tak dělají ... ??

Další milník cesty je odbočka na Odenséééééé ... hurá, už jen kousek a budeme "doma" .

Ještě jeden most, ale ten není tak strašidelný = vysoký. Prostě .... chci k Mette, tak musím být statečná .

A je to tu ... směrovka na Tommerup a už tam budeme ... Rodiště Tomáška a Ruby a bydliště Mette .... konečně . Navíc, jak jsem psala myslím u Ruby, tak jméno města pro mě znamená i jména Toma, Mette a Ruby, protože podle nich jsem ty dva čtvernožce pojmenovala TOM-MEtte-RUPy ...změněno na RUBy, přece jen, s "B" to jméno zní líp než s "P" .

Ještě kousek ... kou-sí-ček cesty krásnou dánskou krajinou a jsme tam ... hurá ... ať už je únava jakákoliv, tady ze mě vždycky spadne a nálada se zvýší o milion procent. Mám to tu opravdu ráda .

Tento pohled miluji. Mette dům je na dohled, což znamená, že po celém dni stráveném na cestě jsem konečně "doma" . Vždycky mám chuť se zde zastavit a jen nasávat ten pocit, že JSEM TADY ... To se nedá popsat, to se musí zažit .

Takže ... konečně jsme dorazily k Mette . Nastalo vítání, objímání, došlo i na slzy štěstí a radosti a na focení nebyl čas ani vhodná chvíle . Vyvenčila jsem holky, Ruby se přivítala s Mette, Klea se přivítala s každým a pak už byl čas na zabydlení se a na večeři. Jako vždy u Mette, byla lahodná . Ač byla středa, tak přesto, že bylo relativně pozdě, nebyl důvod jít brzo spát, protože ve čtvrtek nás čekalo jen odpolední stavění stanů na výstavišti, takže jsme nemuseli vstávat příliš brzo .

Dopoledne uteklo jako voda a bylo to tu ... směr Svendborg .

Prázdné výstaviště . V Dánsku je zvykem, že při vícedenních výstavách se staví stany den před zahájením výstavy a čas začátku stavby je vždy oznámen předem v propozicích. Jak je vidět, tak na vstupu na výstaviště na tuto skutečnost upozorňují i cedule a není vystavovatele, který by tento zvyk nerespektoval.

Takže zatím co jsme předpisově čekali v řadě na pokyn pořadatelů, zaujal mě mladík, který pečoval o květinovou výzdobu výstaviště. Aby si ušetřil zbytečné kroky a tahání konve s vodou, objížděl květináče na segway. A musím říct, že mu to šlo opravdu dobře .

Pak přišel čas "Č", hodina "H" a udeřila minuta "M" a na výstavišti vyrostly stany rychleji, než houby po dešti . A tím celá práce pro dnešek vlastně skončila . Pozdravily jsme se s kamarády a přáteli a jely zase domů, nakoupit, obstarat psy a strávit zbytek dne v příjemném povídání. Však jsme se tak dlouho neviděly .

A je tu pátek, první výstavní den, žaludek až v krku, nervozita stoupá, ale zároveň s ní radost, nadšení a očekávání ... jsem tu, mohu to zažít, vidět tolik nových zvířat, vidět znovu všechny ty známé tváře a poklábosit s přáteli ... prostě ... JSEM TU !!!!
Mette měla přihlášená i svá nová štěňátka, takže prcci jeli s námi. Někteří na výstavu, ale všichni na socializaci .

Luka

Jak popsat výstavu, kde jsem nadšeně pozorovala všechno, co kolem mě prošlo, porovnávala s katalogem, dohledávala rodiče jednotlivých zvířat a maximálně jsem si tu atmosféru užívala a nasávala jí. Ještě teď, kdy píšu po téměř pěti měsících konečně reportáž, mám všechny ty pocity v sobě . To se opravdu nedá popsat, to se musí zažít. A navíc .... pochopí to jen opravdový milovník kernů, který ví, na co se má dívat, co ve zvířatech hledat a umí si to prostě užít .
Já jsem ještě měla pocity obohacené o očekávání z umístění mých odchovů . Mette vystavovala Luku i Lucy a já byla zvědavá, až je uvidím v kruhu a jak oba dopadnou.

Lucy - královna kruhu

První den posuzovala paní Cindy Vogels, USA - nádherný přístup ke psům, velmi prezicní a korektní posuzování. Luka byl ve své třídě sám, což ovšem v Dánsku vůbec nic neznamená, získal výbornou, CQ (CQ = certifikát kvality, což je vlastně vstupenka k posuzování o Nejlepšího psa / fenu). Dál se mu podařil získat Junior CERT (naše CAJC) a ve finále se stal čtvrtým nejlepším psem !!!
Naprostá pecka a úžasný úspěch, když si uvědomíme, že v Dánsku se Nejlepší pes / fena vybírá ze všech psů /fen, kteří získali ve svých třídách výbornou a zároveň CQ (vybírá se ze třídy mladých,  mezitřídy, otevřené, šampionů a veteránů).

Lucy byla dnes druhá s hezkým posudkem. Ráda jsem jí viděla v kruhu, protože má s Mette nádherný vztah a nosí se jak princezna .

Páteční BOB a BOS ...BOB - pes ze třídy šampionů - Gremlins Born In The USA a BOS fena ze třídy mladých McAlister´s I Miss My Mama.

A jak dopadla Kleuška? Dnes to bylo za VD3 a posudek tedy nic moc ... Přečíst si to na webu, tak bych si řekla, že ten pes snad ani není kern. Nevím, zda opravdu tak špatně chodila a předváděla se, nebo proč to tak bylo, ale je spíš možné, že paní rozhodčí preferovala jiné typy, protože Klei dánská polosestra byla až za námi s VD4. Takže .... ani jedna z holek nezaujala.

Joseph R. Vernucio, USA

V sobotu byl dlouho očekávaný den, rozhodčí, na kterého jsem se těšila a kvůli kterému jsem hlásila Kleu. Mít posudek od Joa je prostě čest, alespoň tedy pro mě .

I dnešní přístup pana rozhodčího ke psům byl velice milý a prohlídka precizní. Bylo radost posuzování byť jen pozorovat.
Abych nezapomněla na štěňátka od Mette, včera se předvedla Itsy, získala krásný posudek a Nejlepší štěně. Dnes se posuzovala Lisa, která získala také krásný posudek a opět titul Nejlepší štěně.
Co oceňuji na posudcích pana rozhodčího je, že i výtky dokáže říct tak, že majitele psa neodradí a psa neodsoudí. Všechna štěňata v tomto věku (víc jak 4 měsíce) mají vizuálně velké uši, a to jen proto, že srst na hlavně ještě není dorostlá a tak se uši zdají větší, než ve skutečnosti jsou. Nu a místo aby pan rozhodčí Lise napsal do posudku "velké ucho", tak použil opis a Lisa má napsáno "doroste do velikosti svých uší" .
Posudek mě pobavil a přístup pana rozhodčího opravdu oceňuji.

Luka i Lucy byli dnes druzí, oba bez CQ. Klea výborná čtvrtá s hezkým posudkem. Dnes vím proč, byla unavená, uši opravdu téměř nezvedla a chodila spíš jak mátoha. Ale jinak je posudek hezký a já jsem spokojená. Mám, posudek od Joa a Klea je výborná

Sobotní BOB a BOS, BOB fena z mezitřídy Red Creek Rebels You Got It Babe a BOS pes ze třídy šampionů Gremlins Born In The USA.

Neděle a poslední cesta do Svendborgu ...

Dneska do třídy štěňat nastoupil pejsek Holger a bylo to za VN2. Pak se předvedl opět Luka, získal výbornou 2, CQ, 4. Nejlepší pes a resCERT. Nádhera, Mette měla velkou radost . Lucy V2 a CQ a stejně tak dopadla i Klea ... výborná 2 a CQ a co víc, opět před svojí dánskou polosestrou .

Neděli posuzovala paní Cindy Petersson, BOB pes ze třídy šampionů Cale Hill´s Don´t Mess With Me a BOS fena ze třídy veteránů, nádherná Cairnsters Dallas.

Konec dobrý, všechno dobré. Mým snem bylo získat pro Kleu 3x výbornou, CQ by byla jen třešnička na dortu. Třikrát výborná se nám nepodařila, ale CQ jsme získaly a dvakrát jsme byly před polosestřičkou. Navíc se Klea chovatelům líbila a kdybych jí nebránila vlastním tělem, tak by v Dánsku mohla s přehledem zůstat, zájemců tam na ní bylo dost . Což, musím neskromně říct, mě potěšilo, ale já bych se naší holčičky nikdy nevzdala .

Klea se svými trofejemi 2. - 3. - 4. místo

Co říci závěrem .... bylo to náročné, byla jsem unavená, ale šťastná. Mohla jsem tu být, mohla jsem to zažít a mohla jsem to vidět. Navíc jsem byla s Mette, poznala jsem nové přátele a viděla ty staré .

Takže v neděli večer se už jen unaveně slavilo a rozjímalo. Byl to fajn prodloužený víkend a doufám, že si to zas někdy budu moct zopakovat. A v pondělí ráno, co jiného než odjezd ... smutné krátké loučení a hurá na cestu ....

A znovu ... přes tisíc kilometrů před námi. A jak byl čas a byla jsem plna zážitků a dojmů, přemýšlela jsem, jací blázni to ti pejskaři vlastně jsou .

Cesta v Dánsku utekla rychle a je tu dlouhé Německo. Výhoda přejetí Německa je, že člověk si při přejetí hranic s Českou republikou řekne .. konečně doma .

Berlín .... nezažila jsem, že by se Berlín dal projet bez problémů. To je také začarované město plné kolon .... ach jo... Berlíne, Berlíne ..

V Německu nuda, šeď a dálnice ... cestu mi zpestřila jen kolona vojenských aut, stihla jsem vyfotit jen některá. Bylo zvláštní kolem nich jet, zvlášť když to nebylo tak úplně daleko od hranic s ČR ... kam ti vojáci asi jeli ? 

A je to tu, za chvíli budeme doma .

Však to říkám, už jsme vlastně za rohem .

Jo, tak po tomhle se mi vážně celou cestu stýskalo ... zúžení, zúžení a opravy a opravy .... ACH JO !!! Člověk projede půl Evropy, ale zasekne se až v Čechách.

pro tuhle fotku jela bych světa kraj 
(tedy ..... jen po Evropě ... zatím )